The Dark Valley - 1. kapitola 5/5

25. srpna 2011 v 18:55 | Verynkaaa |  The Dark Valley
Loupání brambor mi šlo vážně skvěle. Vždycky jsem zvládla oloupat brambory během pár minut. To byla tenkrát jedna z mých hlavních dovedností.



" Tak mi je podej, ať je můžu nakrájet a pak dej vařit vodu. "
" Jistě. ", zrovna když to vypadalo, že moje metoda zapůsobila, spustila matka znovu o Darkových.
" O čem jste se to dnes v kuchyni s Aaronem bavili? "
" Proč se ptáš? "
" No zdálo se, že se hádáte. Vypadalo to, jako byste se znali už dlouho. Dokonce to znělo jako hádka mezi manželi. ", řekla mamka pobaveně.
" My jsme se nehádali, jen se mě ptal na něco, na co jsem mu nechtěla odpovědět. A k tvojí poznámce, já se s Aaronem seznámila chvíli poté, co přijeli. A Aarona bych si nevzala, ani kdyby byl poslední na téhle planetě. Stačí nebo máš ještě nějaké otázky? "
" Jen jednu. "
" Ach jo. ", povzdechla jsem si. " No tak se ptej. ", řekla jsem otráveně.
" Na co se tě ptal? "
" To je moje věc! "
" Ale no tak. "
" Mami, nechtěla jsem se o tom bavit s Aaronem a nebudu se o tom bavit ani s tebou! "
" Ó, zlato. Tak se na mě nezlob, ano? ", omlouvala se, přišla ke mně a objala mě.
" To je dobrý, mami. Já vím, že jsi zvědavá. "
" Cože? Já přeci vůbec nejsem zvědavá! "
" To teda jsi! A pořádně! "
" Taková drzost! ", řekla mamka a hrála uraženou.

Pak jsme obě propukli v hlasitý smích, který se ovšem nedal přeslechnout a proto do kuchyně přišel táta, aby zjistil, co ho způsobilo.

" Co je na vaření tak směšného? ", zeptal se pobaveně.
" Toho si nevšímej, tati. ", řekla jsem.
" To jsou ženské záležitosti. ", doplnila mě mamka.
" Aha, tak do toho se raději plést nebudu. Co bude dnes k večeři? ", zeptal se, přišel k mamce, vzal jí z prkénka kousek syrové brambory a snědl ho.
" Hej! Neujídej, nebo nedostaneš večeři! ", napomenula ho mamka.
" Dobře, dobře, já jdu tedy raději zpět do pracovny. ", řekl, když odcházel z kuchyně.

Mamka dokrájela zbytek brambor a odešla pro něco do lednice. Já jsem mezitím zkontrolovala kuře a vyndala jsem ho z trouby, jelikož už bylo hotové. Najednou jsem slyšela mamku, jak si něco naštvaně mumlá.

" Co se děje, mami? ", zeptala jsem se jí.
" Zdá se, že už nemáme žádnou zeleninu. "
" Aha. Nemám jí jet koupit? Když vyjedu hned, stihneme připravit večeři včas. "
" To by si byla moc hodná Danielle. "
" Můžu si tedy vzít vaše auto? ", zeptala jsem se.
" Jistě, zlato, klíčky jsou v předsíni."
" Ano, mami. "
" A jeď opatrně! ", volala za mnou, když už jsem vybíhala ze dveří.

Měla jsem radost. Po dlouhé době jsem opět mohla řídit. Nasedla jsem do auta a motor začal hlasitě burácet. Opatrně jsem vycouvala z příjezdové cesty u našeho domu a pak jsem se vydala na cestu do obchodu. Nejbližší obchod s potravinami byl v sousedním městě, vzdáleném asi dvacet minut jízdy autem. Zapnula jsem rádio a užívala jsem si svou jízdu. Když jsem přijížděla k obchodu, všimla jsem si, že je parkoviště téměř plné. Po chvíli hledání jsem konečně našla volné místo k zaparkování. Zaparkovala jsem, vzala jsem si klíčky a peněženku, zamkla jsem auto a vydala jsem se nakupovat.
Když jsem hledala místo k zaparkování, všimla jsem si tmavě modrého automobilu. Byl to Seat a byl hodně podobný autu, ve kterém dnes Aaron poprvé přijel do Dark Valley. Nebyla jsem si, ale jistá, zda je to skutečně jeho auto.

V obchodě jsem téměř ihned našla oddělení zeleniny, vzala jsem pár rajčat, okurku, papriky, a šla, jsem k pokladně. Po cestě jsem šla kolem oddělení sladkostí a dostala jsem chuť na marcipán. Jestli jsem měla nějakou neřest, byl to rozhodně marcipán. Mohla bych ho sníst tuny a pořád bych na něj měla chuť. Vzala jsem si jednu tyčinku, přihodila ji do nákupního vozíku a pokračovala jsem k pokladně. Zaplatila jsem a vydala jsem se zpět k naší Toyotě. Zeleninu jsem položila na sedadlo spolujezdce a marcipánovou tyčinku jsem i s peněženkou hodila do svojí kabelky. Nastartovala jsem a vydala se po cestě od obchodu, která vedla na hlavní silnici z města. Modrý Seat už tam nestál. Přistihla jsem se, jak jsem pocítila lítost, že jsem ho nepotkala. Ale nevěděla jsem, zda to byl zrovna on. Mohla to být i Liss, nebo to vůbec nemuselo být jejich auto.

" Tak už na to nemysli. ", řekla jsem si a jela jsem domů.

V rádiu hráli samé pomalé zamilované písničky, tak jsem ho raději vypnula. Vážně jsem neměla v oblibě přesládlé texty, jako dívky v mém věku. Přijela jsem domů a měla jsem hned dvojnásobnou radost. Za prvé jsem mohla řídit a nenabourala jsem a za druhé už byla večeře na stole. Jak to? Mamka se rozhodla, že oblohu mít nemusíme. Nepochopila jsem, proč jsem tedy absolvovala cestu do obchodu zbytečně, ale byla jsem ráda, že jsem jela. Mohla jsem alespoň na chvíli přijít na jiné myšlenky.
Všichni jsme se posadili ke stolu a začali jsme večeřet.

" Je to skvělé, mami. ", řekla jsem.
" Ano, výborné, miláčku. ", pochválil ji táta.
" Jsem ráda, že vám chutná. "

Bylo chvíli ticho a pak promluvil táta.

" Danielle, rádi bychom si s tebou promluvili. ", řekl táta s vážným hlasem.

To mě trochu vyděsilo. Většinou nebýval tak vážný.

" A o co jde? ", zeptala jsem se.
" Brzy budeš mít dvacáté narozeniny a to si zaslouží pořádný dárek. "

Překvapeně jsem se na něj podívala, a pak jsem ztěžka polkla.

" Aha. No, já nepotřebuju žádný pořádný dárek, tati. "
" Necháš mě prosím domluvit? "
" Jistě tati, promiň. "
" Dlouho jsme s maminkou hledali ten správný dárek a vzhledem k tomu, že sis podala přihlášku na vysokou poměrně vzdálenou od domova, usoudili jsme, že by se ti tvoje vlastní auto mohlo celkem hodit. ", řekl táta klidně a pak se konečně usmál.

Vykulila jsem na něho oči.

" Auto? "
" Ano, zlatíčko. Víme, jak ráda řídíš a dnes jsme se přesvědčili, že i dobře a zodpovědně. ", řekla mamka.
" Aha, takže to, že nám došla zelenina, byla jen výmluva, abyste se přesvědčili, že umím řídit? "
" Ano, tak nějak, zlato. ", řekla mamka s provinilým výrazem.
" Auto budeš dříve nebo později stejně potřebovat. ", doplnil ji táta.
" Dnes jsme se s mamkou na pátek uvolnili z práce, tebe omluvíme ve škole a mohli bychom jet do Streetfieldu vybrat tvoje první auto. Co říkáš? ", zeptal se táta.
" No … já … mami, tati … jasně! Jasně! Moc ráda! Já děkuju, vážně moc! ", řekla jsem nadšeně, vyskočila jsem ze židle a oba jsem je objala.

Byla jsem tak šťastná! Vlastní auto! To byla nádhera!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se vám tento článek?

Ano 60.5% (75)
Ne 39.5% (49)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama