The Dark Valley - 5. kapitola 1/8

3. září 2011 v 10:35 | Verynkaaa |  The Dark Valley
5. Téměř mrtvá





V hrdle jsem cítila nepříjemné škrábání. Vyvolávalo to ve mně dávicí reflex, ale moje tělo na něj nijak nereagovalo. Něco jsem měla v krku a měla jsem nutkání vyrvat to ze sebe, ale moje tělo mě absolutně nerespektovalo. Jako kdybych obývala v cizím těle. Na rukou a prsou jsem také něco cítila, ale to nebylo nepříjemné, jen zvláštně chladné. Necítila jsem žádnou bolest, jen ta nepříjemná věc v mém krku mě doháněla k šílenství. V pozadí jsem slyšela hlasy. Poznala jsem, že šlo o dva muže a jednu ženu. Všichni mluvili pomalu, tiše a smutně.

" Vážně není už žádná naděje? ", zeptal se jeden z mužů sklesle.
" Při tak rozsáhlém poranění mozku je to téměř nemožné. Vidíte sami. Jsou to tři roky a nejsou patrné žádné změny. ", odpověděl druhý muž.

" Ale její stav se nijak nezhoršil. ", vmísila se do jejich debaty žena. " Nemůžu přeci zabít svoje dítě! ", pokračovala a pak se rozplakala.

Chvíli bylo v místnosti naprosté ticho, a pak jeden z mužů opět promluvil.

" Paní Matthewsová, chápu, je to pro Vás oba velmi těžké, je to vaše dcera, ale ona má mrtvý mozek. Je téměř mrtvá. Po tolika letech už je velmi nepravděpodobné, jestli ne nemožné, aby se probudila. A kdyby měla velké štěstí a skutečně se probudila, bude mít vážné a trvalé následky. Sami jste viděli, jak rozsáhlá její poranění byla. Nedokážeme Vám ani s jistotou říci, jestli někdy bude schopna sama dýchat. Je mi to velmi líto. ", řekl a slyšela jsem, jak odešel.

Mamka se rozplakala a táta ji utěšoval. Cítila jsem závan chladného vzduchu a poté teplo na své levé ruce. Věděla jsem, o čem se bavili. O mě. Lékař ujišťoval moje rodiče, že už se nikdy nevzbudím. Ale já je slyšela. Vše kolem sebe jsem dokázala slyšet a cítit doteky, ale neviděla jsem, nemohla jsem se hýbat … byla jsem v kómatu. A podle doktora, už velmi dlouhou dobu. Proto mě chtěli odpojit od přístrojů. Chtěla jsem jim nějak dokázat, že žiju, ale nemohla jsem nic. Nic kromě myšlení mě neposlouchalo. To, ale k mému přežití nestačilo.

Vzpomínala jsem, co se stalo. Co mě dostalo do tohoto stavu. Pak jsem si vzpomněla. Autonehoda při cestě do školy. Mokrá silnice, špatná viditelnost a náraz. Vzpomněla jsem si na vše. Znovu jsem v hlavě slyšela zvuk tříštícího se skla, těsně po nárazu. Připadalo mi to jako včera. Nevěřila jsem, že mohu být v kómatu dlouho. Došlo mi, že jsem v nemocnici. Ta nepříjemná věc v krku, byla nejspíš intubace.

Z mého přemýšlení mě vytrhl jeden mužský hlas, který mi připadal velmi povědomý, ale táta to nebyl. Dlouho jsem k tomu hlasu nedokázala přiřadit žádný obličej. Pak jsem si vzpomněla. Byl to Aaron! Jak jsem jen na něj mohla zapomenout? Vždyť jsem ho milovala! Byla jsem jeho osudem! Chtěla jsem se kvůli němu stát upírkou! Nechápala jsem, jak jsem na něho mohla takhle zapomenout. Slyšela jsem, jak se baví s mými rodiči.

" Je něco nového?, zeptal se nešťastně. "
" Lékaři si myslí, že už se neprobudí a chtějí … chtějí jí odpojit. ", řekl táta bolestně.
" Cože? To ne! To nemůžou udělat! ", řekl naštvaně a přistoupil k mému lůžku.
" Aarone, jsou to už tři roky … "

Tři roky? Byla jsem v kómatu tři roky? To není možné! Nemohla jsem být tak dlouho pryč. Nechtělo se mi tomu věřit, ale slyšela jsem to z úst svého otce. Byla to pravda.
Poslouchala jsem dál jejich rozhovor.

" Cože? Takže Vy je necháte ji zabít? ", přerušil tátu Aaron.
" Ona už je mrtvá, Aarone. "
" Není mrtvá. Cítím to. Cítím v ní život. "

Chvíli bylo ticho a Aaron mě vzal za ruku. Cítila jsem jeho bolest. Byl tak nešťastný. Bolelo mě z toho srdce. Musela jsem mu nějak dokázat, že žiju. Že mě neztratil. Ale jak? Nedokážu se ani pohnout … pak mě to napadlo. No jistě! Aaron dokázal číst myšlenky a pocity. To jediné jsem mohla ovládat. Začala jsem myslet jen na to, že jsem živá, že ho slyším a že ho miluju.

Cítila jsem, jak ztuhl.

" Říkali jste teď něco? ", zeptal se Aaron mých rodičů.
" Ne, nic jsme neřekli. ", odpověděl táta překvapeně.

Aaron stiskl mou ruku silněji.

" Danielle? Slyšíš mě? ", zeptal se.
" Co to děláš, Aarone? Víš, že tě nemůže slyšet. ", ozvala se mamka.
" Buďte teď chvíli potichu, prosím. ", požádal je Aaron a pak se mě znovu zeptal. " Danielle? Slyšíš mě? "
" Ano, Aarone. Slyším tě. ", pomyslela jsem si.
" Bože! ", vydechl nevěřícně Aaron.
" Co se to tu sakra děje, Aarone? ", zeptal se ho táta.
" Slyším Danielle. Ona slyší mě. Náš všechny. ", řekl s chvějícím se hlasem.
" Co to říkáš? ", zeptala se ho udiveně mamka.

Odtáhl se a otočil se k mým rodičům.

" Ona žije. Vím to. Slyším její myšlenky. Mluví se mnou. ", řekl Aaron.

Byla jsem překvapená.

" Copak ses zbláznil? Vždyť ti neuvěří. ", pomyslela jsem si.
" Ona s tebou mluví? ", zeptala se mamka překvapeně.
" Ano. Nemůže se hýbat, ale její mysl funguje. "
" Ale jak je to možné? "
" To nevím. "
" Vnímá všechno? ", zeptal se táta.
" Slyší vše, co se kolem ní odehrává. "
" Odkdy? ", zeptala se mamka.
" Muselo se to stát, až teď, jinak bych ji už dříve slyšel. Mohli byste mě s ní nechat na chvíli o samotě? "
" Cože? Proč? Nechceš jí … "
" Nepřeměním ji. Na to ji potřebuju při vědomí. Jen si potřebuju vyslechnout vše, co mi chce říct a zjistit jak je na tom po zdravotní stránce. "
" To můžeš i před námi. ", řekl táta přísným hlasem.
" Normálně ano, ale je velmi slabá, musím se hodně soustředit, abych její myšlenky slyšel. Potřebuju klid. "
On jim to řekl … Oni to vědí ...
" Proboha, proč? ", pomyslela jsem si.

Aaron mi neodpověděl, soustředil se na moje rodiče.

" Prosím, potřebuju naprostý klid. ", přemlouval je znovu.
" Dobře. ", řekl táta.
" Cože? Nenechám jí tu s ním o samotě! ", protestovala mamka.

Zvláštní, vždycky chtěla, abych byla s Aaronem a teď, když ví, že je upír a já s ním jsem, chce, aby se ode mě držel dál.

" Půjdeme. ", řekl táta a přes matčiny protesty ji odvedl z místnosti.

Mohla jsem si s Aaronem konečně promluvit.

" Mám takovou radost, že jsi živá. ", řekl mi.
" Moc mě mrzí, že tě nemůžu obejmout. ", pomyslela jsem si.

Chytil mě za ruku a políbil mě na čelo.

" Vážně jsou to už tři roky? "
" Ano. "
" To je strašné. Mám pocit jako by to bylo včera, co jsem spěchala do školy. "
" Už na to nemysli. Teď jsi tady. Uzdravíš se a vše bude jako dřív. "
" Aarone, už to nikdy nebude jako dřív. Nejsem to já. Jen moje mysl. "
" To neříkej, jsi to ty. Vždycky budeš. Uzdravíš se. "
" To nemůžeš vědět. Chtějí mě odpojit. Nedokážu sama ani dýchat. "
" Uzdravíš se. Až lékařům řekneme, že komunikuješ, neodpojí tě. "
" A co jim chceš říct? Že s tebou mluvím pomocí mysli? "

Odmlčel se. Věděl, že mám pravdu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se vám tento článek?

Ano 60.5% (75)
Ne 39.5% (49)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama