The Dark Valley - 5. kapitola 5/8

5. září 2011 v 9:11 | Verynkaaa |  The Dark Valley
Překvapeně vydechl.

" Musím tě upozornit na jednu komplikaci, která se dostaví. ", řekl po chvíli.
" Jaká komplikace? "
" Vzhledem k tomu, že ti svou krev budu čerpat rovnou do žíly, dostane se rychle k srdci a téměř okamžitě začne hojit nejvážnější zranění. To znamená, že se ti jako první začne hojit mozek, páteř a plíce. Pak, bys měla být schopna sama dýchat, což znamená, že se budeš chvíli dusit, než ti vyndám intubaci. Bude to velmi nepříjemné. "
" Aha. No, jsem ochotná to podstoupit. "
" Jsi ta nejstatečnější dívka … žena, kterou jsem kdy potkal. "
" Kdy to uděláme? ", zeptala jsem se téměř nedočkavě.

Zasmál se, pak ztichnul a odpověděl mi.



" Teď. "
" Dobře. "

Slyšela jsem, jak se ode mě odtáhnul a vyhrnul si rukávy. Můj sluch byl téměř dokonalý. Dokázala jsem zaslechnout i nepatrné zvuky, od doby, co jsem mohla vnímat jen pomocí sluchu a mysli. Uslyšela jsem zvláštní, až komické mlaskavé zvuky. Pak jsem vnímala, jak mi do těla z ničeho nic přestala proudit tekutina z kapačky. Opět byly slyšet ty podivné zvuky a pak, jako když zapojíte zástrčku do zásuvky, do mě začala proudit chladná tekutina. Rozlévala se do mých žil s naléhavostí a spěchala k srdci. Během okamžiku jsem ji cítila v celém těle a můj pulz byl viditelně zrychlený. Přístroj kontrolující údery mého srdce vydával pípavé zvuky stále rychleji a rychleji. Cítila jsem, jak mě Aaron vzal za ruku a najednou mi jeho kůže nepřipadala vůbec chladná. Měla normální teplotu. Stejnou teplotu, jakou jsem měla já.

" Za chvilku to přijde, Danielle. ", řekl a já věděla přesně, co má na mysli.

Měla jsem trochu strach, ale věděla jsem, že mi Aaron ihned pomůže, že mě nenechá udusit se. Pak to náhle přišlo, jako úder přímo do srdce. Přístroj začal pípat takovou rychlostí, že to splívalo do jednoho dlouhého ostrého zvuku, téměř jako při zástavě srdce. Pak jsem ucítila, jak se mi do plic hrne vzduch takovou rychlostí, že jsem ho nedokázala spotřebovat. Začala jsem se dusit. Ne kvůli nedostatku vzduchu, ale kvůli jeho přebytku. Proudil do mě tak silně, že jsem nedokázala vydechnout. Aaron zareagoval téměř okamžitě a já cítila, jak se mi rychle snaží odstranit intubaci. Když vyndával hadičku, zvedal se mi žaludek a já měla pocit, že se pozvracím. Pak jsem otevřela oči a viděla jsem, jak se moje tělo zmítá na nemocničním lůžku. Správně, viděla jsem, jak se mé tělo vlní a prohýbá, ale necítila jsem vůbec nic, kromě dávícího reflexu a strachu, že než mě Aaron zbaví té odporné hadičky, nebudu už mít víc šanci se někdy nadechnout. Během chvíle, byla celá délka hadičky mimo mé hrdlo a já jsem se konečně mohla vydechnout. Nasála jsem ze všech sil vzduch, který proudil kolem a spokojeně jsem vydechla. Moje tělo se už nezmítalo na lůžku a přístroj, začal snižovat frekvenci zvuků. Podívala jsem se na Aarona, jak si z žíly vytahuje hadičku od kapačky. Pak se ke mně sehnul a zašeptal mi do ucha.

" Za chvíli přijde sestra a lékař. Slyšeli, jak se ti téměř zastavilo srdce. Musím jít. ", řekl, z žíly mi vytáhnul jehlu od kapačky a spustil ji na zem.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

" Proč … ", chtěla jsem se zeptat, ale přerušil mě.
" Řekni, že sis ji musela vyškubnout, když ses snažila odstranit si intubaci. ", řekl a zmizel oknem, jako letní vítr.

Téměř v ten samý okamžik se téměř rozletěly dveře od mého pokoje a jimi vběhla sestra i s lékařem.
Sestra běžěla rovnou k přístroji, pak se obrátila ke mně, zahleděla se na zem, vedle mé postele, kde ležela intubace a vytržená jehla od kapačky. Pak se podívala na mě a zírala na mě, jako na nějaké boží zjevení.

" Doktore! ", vydechla v úžasu.

Lékař ke mně okamžitě přistoupil a posvítil mi do očí malou baterkou. Automaticky jsem chtěla oči přivřít, ale bránily mi v tom lékařovy prsty, které je držely otevřené. Světlo mi bylo nepříjemné, po tolika letech strávených v temnotě.

" To je nemožné! ", zvolal lékař v šoku a díval se společně se sestrou na zem u postele.
" Co se děje, doktore? ", vychraptěla jsem a pak jsem si odkašlala, aby můj hlas byl více čistý.

Lékař i sestra se na sebe podívali a pak na mě začali zírat s pootevřenými ústy.

" Víte, kde teď jste? ", zeptal se lékař po chvíli.
" V nemocnici. "
" Správně a víte, co se stalo? Víte, proč jste tady? "
" Měla jsem autonehodu. Před třemi lety. "

Opět jsem byla svědkem užaslého vzájemného pohledu sestry a lékaře.

" Dobře, a víte, co se tady teď stalo? "
" Ano … ", vychraptěla jsem. " Mohu dostat trochu napít, prosím? ", zeptala jsem se.
" Jistě. ", řekl lékař. " Sestro, přineste sklenici vody. ", poučil lékař.

Sestra odběhla a za okamžik byla zpět i se sklenicí vody, kterou mi podávala.

" Můžete mi dát napít? Nemohu se hýbat. "

Sestra vypadala zmateně, ale po chvilce se vzpamatovala.

" Oh, jistě. Promiňte. ", omlouvala se a pak mi dala napít.
" Povíte nám, co se tady stalo, slečno Matthewsová? ", zeptal se lékař netrpělivě.
" Probouzela jsem se a začala jsem se dusit. To kvůli té intubaci, protože už jsem začala dýchat sama. Snažila jsem se ji vyškubnout, ale moc mi to nešlo, vzhledem k tomu, že nemohu hýbat rukama. Vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo, ale vím, že jsem si při tom vytrhla kapačku. "

Lékař vypadal, že mi můj příběh nevěří a sestra se netvářila o moc lépe. Neměli, ale jediný důkaz, který by můj příběh vyvracel, ani vysvětlení, jak jinak, by se to vše mohlo stát.

" Slečno, to, co nechápu je, jak je možné, že jste se po třech letech v kómatu najednou probudila a kromě ochrnutí, které může být jen dočasné, nemáte téměř žádná poškození. Tím si samozřejmě nemohu být jistý, dokud neprovedu všechna vyšetření, ale na posledních vyšetřeních, která proběhla teprve před několika hodinami, nebyly patrné žádné příznivé změny. Nechápu, jak se Váš stav mohl tak rychle a výrazně zlepšit. Jsem lékařem téměř třicet let a ještě nikdy, jsem nic podobného neviděl. "
" No, když to nevíte Vy, doktore, těžko to mohu vědět já. ", odpověděla jsem.
" Jistě. ", souhlasil neochotně lékař. " Dnes už je na vyšetření velmi pozdě. Všechny záhady vyřešíme, až ráno. ", dodal a podíval se ještě jednou na zem u lůžka.

Zavrtěl hlavou, promnul si prsty oči a chystal se odejít.

" Sestro, postarejte se o ten nepořádek na zemi, prosím. ", požádal ji lékař, když už byl téměř na chodbě.
" Jistě. ", zamumlala si sestra naštvaně pro sebe.

Sestře netrvalo dlouho, aby odklidila to, co ze mě Aaron doslova strhal a pak odpojila přístroje, které už jsem nutně nepotřebovala. Pak odešla a já měla poprvé za dobu, co jsem se probudila z kómatu čas, uvědomit si, že už jsem vzhůru. Díky Aaronovi. Díky Maurimu.

" Rozhodně mu musím osobně poděkovat, alespoň budu mít záminku, abych se konečně mohla podívat do mého milovaného Finska. ", pomyslela jsem si.

Rozhlížela jsem se po pokoji, a i když na nemocničních pokojích nebývá nic fascinujícího, já fascinovaná byla. Nebylo to ani tak tím, že bych byla unešená všemi těmi přístroji, které do mě byly ještě před chvílí napojeny, ale spíš tím, že se konečně mohu dívat. Že mohu vidět.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se vám tento článek?

Ano 60.5% (75)
Ne 39.5% (49)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama