The Dark Valley - 6. kapitola 2/4

13. září 2011 v 20:40 | Verynkaaa |  The Dark Valley
" Ahoj. ", promluvila jsem první.
" Ty nespíš? ", zeptal se překvapeně.
" Ne. Jak se Liss cítí? "
" Moc dobře ne. Dovedl jsem ji domů a donutil jsem ji, aby si šla lehnout. Pak jsem se postaral o Lilly a Logana a šel jsem za tebou. "
" Co Logan? Tuší, že o něm víme? ", zeptala jsem se.
" Ano, ví to. Dává si pozor. Blokuje svoje myšlenky stále častěji a stále lépe. Už svou moc velmi dobře ovládá. Nedozvíme se, co plánuje. "
" Co uděláme? "


" Dnes večer se pokusím dostat do místní knihovny a najít něco o vampýrech. ", informoval mě Aaron.
" Dobře. ", odpověděla jsem.
" Už půjdu, abych stihl najít to, co potřebuji, než se vrátí vrátný. "
" Jistě. Budu na tebe myslet. Doufám, že najdeš něco, co by nám pomohlo z téhle situace. "
" Ahoj, Danielle. ", řekl a políbil mě na čelo.
Než jsem se stihla vzpamatovat, byl už pryč. Opět jsem se poddala spánku.
Ráno mě opět probudila sestra. Pomohla mi, se umýt a pak mě na vozíku odvezla na rehabilitační oddělení. Lékař byl milý a snažil se, aby mi rehabilitace byla co nejvíc příjemná. Procvičovala jsem si nohy, které bohužel stále nereagovaly na pokyny mozku. Tato skutečnost mě poměrně dost znepokojovala. Stále jsem věřila, že to je jen dočasné, ale jak dny ubíhaly a nepociťovala jsem žádné změny, upadala jsem stále do větších depresí a uvědomovala jsem si, že se nejspíš už nikdy nepostavím na nohy. Bylo mi opravdu špatně. Hlavně po psychické stránce. Nechápala jsem, proč mi uzdravení trvá tak dlouhou dobu. Aaron mě ujišťoval, že se uzdravím, ale přestávala jsem tomu věřit. Panikařila jsem.
Po neúspěšné rehabilitaci mě sestra odvezla zpět do mého pokoje. Už když jsme vjížděli do dveří, ucítila jsem jeho vůni. Věděla jsem, že tam byl. Ale nikde ho nebylo vidět. Sestra si evidentně jeho vůně nevšimla a nepozorovala žádné změny v mém pokoji. Chtěla mi pomoci zpět do postele, ale já jsem chtěla zůstat na vozíku. Nepřipadala jsem si na něm tak bezmocná jako v posteli.
" Sestro, já bych raději zůstala na vozíku, pokud to nevadí. "
" Ne, vůbec ne, slečno. Potřebujete ještě něco? ", zeptala se.
" Ne, to je vše. Vlastně… mohla byste mi otevřít okno? "
" Jistě. "
Přešla k oknu, zabrala za kliku a s jedním silným trhnutím otevřela okno.
" Děkuji. ", řekla jsem.
Sestra konečně odešla a já čekala, kdy se objeví Aaron. Neobjevil se. Po chvíli jsem na něj zavolala.
" Aarone? Jsi tady? "
Odpovědi jsem se nedočkala. Bylo mi to divné, protože jsem si byla zcela jistá, že jsem ho tady cítila. Musel tu být. Rozhodla jsem se použít svoje procvičené ruce a položila jsem je na velká kola vozíku. Odstrčila jsem se a trochu jsem popojela. Několikrát jsem to zopakovala s cílem najít Aarona ve svém pokoji. Pak mi došly síly. Zůstala jsem stát pár metrů od postele u bílého závěsu. Najednou mě začalo zajímat, co se za ním asi skrývá. Jeho vůně za ním sílila a já věděla, že je za závěsem. Sebrala jsem všechny svoje zbývající síly, dostrkala jsem se blíž k závěsu a jedním prudkým škubnutím jsem ho odhrnula. Nebyl tam. Za závěsem bylo jen pár bílých stoliček a na té, která se nacházela přímo uprostřed, ležel kus přeloženého a popsaného papíru. Stálo tam: Danielle.
Natáhla jsem se pro něj, ale sotva jsem dosáhla na stoličku, která ke mně byla nejblíže. Byla jsem už na pokraji sil a zbývaly mi jen dvě možnosti. Mohla jsem se dostrkat zpět k posteli a zazvonit na sestru, aby mi dopis podala, nebo jsem se mohla odstrkat k tomu dopisu. Vzdálenosti to byly téměř stejné, ale háček byl v tom, že abych mohla zazvonit na sestru, musela bych se nějak dostat na postel, což bych s ochrnutýma nohama sama nezvládla. Kdybych se rozhodla, že si pro dopis dojedu sama, musela bych překonat mnoho překážek v podobě libovolně rozmístěných bílých stoliček. Nevěděla jsem, jestli to na vozíku dokážu.
" Kdybych tak mohla chodit! ", postěžovala jsem si nahlas.
Náhle jsem pocítila bolest hlavy. Byla opravdu dost silná. Bolest se nedala vydržet. Zcela mě pohltila a ovládala. Napjaly se mi všechny svaly v těle a pak tvrdě ztuhly. Byla jsem v jakési křeči, prsty na nohou i na rukou zkroucené, záda prohnutá, hlavu zvrácenou v nepohodlném úhlu dozadu a ruce i nohy nehybně visely ve vzduchu. Nemohla jsem se pohnout ani myslet. Z úst se mi vydraly bolestné výkřiky. Do pokoje přiběhla sestra a hned jak mě spatřila, odběhla zase pryč s vyděšeným křikem. Ještě chvíli jsem byla v tomto stavu a pak, jako když loutce pustí ovládací šňůrky, mi všechny svaly povolily a nohy i ruce mi bezvládně dopadly zpět. Bolest zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Pohnula jsem rukama, abych se ujistila, že fungují. Byly v pořádku. Dokonce jsem v nich měla větší sílu než před tou podivnou křečí. Podívala jsem se na nohy a uvědomila jsem si, že v nich cítím zvláštní brnění. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet i jejich funkčnost. Jako zázrakem jsem pohnula prsty. Zkusila jsem pohnout kotníkem a také se podařilo. V úžasu jsem pozorovala, jak se mi po třech letech opět podařilo hýbat nohama. Nevím, čím to bylo, ale pocítila jsem nutkání zkusit se postavit. Sklopila jsem klapky na nohy od vozíku, zapřela jsem se rukama za držadla a pomalu jsem se zvedala. Neměla jsem vůbec problém se postavit a vydržet tak. Pustila jsem se vozíku a stála jsem tam jen tak, bez podpory. Udělal jsem krok vpřed a neměla jsem žádný problém opět získat rovnováhu. Pak jsem si všimla dopisu, kvůli kterému jsem se dostala až sem. Udělala jsem dalších pár kroků a zvedla jsem dopis. V ten okamžik do pokoje vtrhla sestra a vedla s sebou lékaře. Dopis jsem hbitě schovala za záda. Když mě uviděli stát, oči jim div nevypadly z důlků údivem. Chtěla jsem je ještě více oslnit a tak jsem se vydala zpět ke své posteli a posadila jsem se. Dopis jsem nenápadně vsunula pod polštář. Lékař na mě neustále udiveně hleděl, pak ke mně přistoupil a začal se mě vyptávat.
" Jak se cítíte, slečno? "
" Výborně. ", odpověděla jsem.
" Co se stalo? Sestra Vás slyšela křičet a pak jste byla v křeči. Pamatujete si to? "
" Ano, pamatuji. Nevím, čím to bylo způsobené. ", zalhala jsem.
" Tak mi povězte, co jste dělala těsně před tím. "
" Byla jsem na rehabilitaci a pak mě sestra odvezla zpět na pokoj. ", řekla jsem mu.
" A dál? "
" Sestra mě chtěla přesunout zpět na lůžko, ale já ji požádala, jestli bych nemohla zůstat na vozíku. "
" Ano, to je pravda, ale nechala jsem ji stát s vozíkem těsně u postele. "
Lékař se podíval na vozík, který stál v půli pokoje a pak se otočil zpět na mě.
" Slečno, jak jste se dostala až tam? ", zeptal se.
" Já jsem se tam odstrkala. ", odpověděla jsem.
Začínala jsem si připadat jako u policejního výslechu.
" A to úplně sama? ", pokračoval lékař ve vyptávání.
" Ano. "
" Jaký jste k tomu měla důvod? "
" Chtěla jsem si ještě trochu procvičit ruce. ", zalhala jsem.
Něco ve mně mi radilo, abych se o nalezeném dopise nezmiňovala.
" Ach, tak. Pak už znám příčinu křeče, která následovala. Vaše tělo se bránilo vysoké zátěži. Příště přenechejte rehabilitaci odborníkům, ano? ", řekl lékař rozzlobeně.
Věděla jsem, že se mílí, že moje tělo jen zužitkovalo poslední kapky Aaronovy krve. To jsem jim, ale samozřejmě říct nemohla, proto jsem nechala lékaře, aby se na mě zlobil a souhlasila jsem s jeho " radami ".
" Jistě. ", odpověděla jsem.
Lékař mě požádal, abych si lehla a začal mě vyšetřovat. Prstem mi přejel přes chodidlo a já automaticky nohou ucukla. To samé zopakoval i s mou druhou nohou a rukama. Pokaždé jsem měla správnou reakci. Pak mě lékař požádal, abych pokrčila nohy v kolenou. Tato funkce byla také naprosto v pořádku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se vám tento článek?

Ano 60.5% (75)
Ne 39.5% (49)

Komentáře

1 girlsblog000 girlsblog000 | Web | 13. září 2011 v 20:43 | Reagovat

máš pekný blog kukni prosím aj môj a zanechaj koment

2 Slečna Haláková Ullielová (ADU) Slečna Haláková Ullielová (ADU) | Web | 13. září 2011 v 20:49 | Reagovat

Ahoj, zaujímalo by ma, aký je tvoj naj letný hit 2011. Ak máš čas, daj mi vedieť na blog, budem rada :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama