Případ kreténismu

3. listopadu 2011 v 21:22 | Verynkaaa |  Moje citové výlevy
Jak už název článku napovídá, v následujících řádcích si můžete přečíst dnešní příběh osoby, která o sobě dnes zjistila, že je to s ní ještě horší než si všichni mysleli. Ti bystří pochopili správně, že tento článek je o mě.
Vezmu to hezky popořádku a se všemi okolnostmi, abyste mohli posoudit jestli jsem případ pro odborníka nebo se mám jít rovnou zahrabat. Pozn. je mi 19, ačkoli byste podle následujících řádků mohli soudit cca. o 50 let více...


Ráno mi zazvonil budík. S velkou nechutí jsem ho umlčela a ještě několik málo minut nehybně zírala do stropu. Vstávat ve 4.45 se mi nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlala, že do té školy přeci jen vyrazím, když jsem se rozhodla získat status vysokoškoláka.
Vše probíhalo naprosto normálně, jako každé ráno, až do okamžiku, kdy jsem se podívala na hodiny. Do odjezdu autobusu mi zbývalo 6 minut. Super! zabrblala jsem si naštvaně pod vousy (obrazně řečeno, jsem přece ženská), popadla jsem první mikinu co mi přišla pod ruku, hodila jsem na sebe bundu a ujistila jsem se, že klíče mám v tašce, jelikož jsem je včera nechala doma. Zmínila jsem se, že mám sklerózu?
Vyrazila jsem a doslova jsem běžela na zastávku, čímž jsem uvedla do pohybu masu několika desítek, né-li stovek kilogramů, což je celkem zázrak :D Naposledy mě přinutil běžet učitel tělocviku před rokem a vysloužil si za to můj pohrdavý pohled.
Autobus jsem stihla a spokojeně jsem usedla na sedačku. Během několika málo minut jsem dorazila na nádraží, kde jsem nervózně přecházela a přešlapávala půl hodiny, než konečně ohlásili můj vlak.
Důležitým poznatkem je, že mě asi třetí den neskutečně bolí záda a to od krční páteře až ke kříži.
S velkou měrou vynaloženého úsilí jsem se přesunula z nástupiště na perón a téměř vylezla po schodech do vlaku. Jako každé ráno jsem sváděla boj o místo v naprosto narvaném vlaku (ano, lepší místo než Prahu jsem si pro školu vážně vybrat nemohla) a šťastně jsem se "propasírovala" do poloprázdného kupé. Spokojeně jsem si vrněla pod vousy (znova už to vysvětlovat nebudu), svlékla jsem si bundu, úhledně ji pověsila na háček a automaticky, jako každé ráno, jsem si nevědomky zkontrolovala náprsní kapsu, ve které nosím jízdenku, průkazku na studentskou slevu, opencard, občanku apod., zkrátka samé zajímavé věci, při cestách celkem hodící se.
No a jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že jsem si ráno v tom spěchu vzala jinou mikinu, slyšeli všichni v kupé i v uličce, jelikož mi z pusy vylítla naprosto vulgární věta "Ty seš ale kretén!" a né zrovna potichu. Několik lidí na mě hodilo pobouřené pohledy, myslící si, že ona věta byla věnována někomu z nich, ale to jsem neřešila. Mým nynějším úkolem bylo jediné: dostat se z vlaku, než se rozjede, abych předešla pokutě, sprostému brblání průvodčího popř. nechtěného pobytu o vesnici dál.
Dalším vhodným dodatkem je, že v peněžence jsem měla 50 kč a nikdo z rodiny nevlastní auto, to by vám mělo odpovědět na otázky týkající se mého následného chování.
Teď přichází na řadu ta nejvtipnější část (pro vás, mě to tak vtipný v tu chvíli nepřišlo).
Pospíchala jsem přes dav v uličce a používala své lokty, jako beranidlo. Ozvalo se několik nadávek a překvapených, bolestných, prudkých výdechů. To jsem neřešila, protože jsem potřebovala přesunout svůj "kolos" ven. Ve chvíli, kdy jsem vzala za páku od dveří, se vlak rozjel. Normální člověk by zaklel a poníženě čekal na svůj osud, ale to já ne! Neváhala jsem, otevřela jsem dveře a vyskočila ven.
Díky bohu jsem dopadla chodidly na pohybující se perón a při dopadu jsem si jedním dokonalým pohybem způsobila neskonalou bolest a následné ztuhnutí všech svalů na zádech a tak silné křupnutí, že jsem jen čekala, kdy se na zem svinu jak dvoumetrovej kus toaletního papíru. Nestalo se a já úlevně vydechla, což mě stálo další bolest v zádech. Můj obličej zkroucený bolestí se dokonale vyhladil, když jsem před sebou zahlédla rychle se přibližující dvoumetrový kolos s nasraným výrazem, který patřil výpavčímu. Chvíli na mě chrlil něco o bezpečnosti, policii a mé nenormalitě, což jsem ani moc nevnímala vzhledem k tomu, že jsem měla v zádech vraženou sekyru (taky obrazně řečeno, tak to totiž bolelo).
Přes nadávání a nechápavé pohledy davu z druhého nástupiště jsem se ve stylu důchodce doplazila až ven z nádraží, kde mi došlo, že se vlastně musím nějak dostat domů, což znamená přes kilometr pěšky do kopce, jelikož autobus u nádraží staví dvakrát za den...Tolik k pobytu v tzv. prdeli světa.
Prazvláštní kombinací belhání a téměř plazení se v mírném předklonu po chodníku do kopce jsem se dobelhala až domů. Po cestě jsem se setkala s civením kolemjdoucích způsobených buď šokem z mého vzezření nebo skutečností, že nevěděli, jesli ještě sní nebo už jdou do práce.

Po celodenním polykání prášků, nahřívání zad, bezvádného ležení v posteli a neustálého hekání (způsobeného bolestí) dorazila domů matka s úmyslem pomoct mi. V praxi to sice vypadalo, že se mě snaží protlačit zavřenou válendou do úložáku, ale i snaha se cení. Kdo by to nepochopil, proběhla masáž, podobná mučení ve filmech.
Po další dávce prášků jsem na několik hodin zemřela v posteli a po probuzení jsem dokonce mohla otočit hlavou doleva! Největší úspěch dnešního dne...

Doufám, že jste se u tohoto článku pobavili alespoň tak, jako moje spolužačky, které mi cca. 15 minut prostřednictvím telefonu trhali ušní bubínky hysterickým smíchem...Není nad dobré přátele.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 3. listopadu 2011 v 21:43 | Reagovat

Páni, vážně jsem se bavila. :D asi za to může radost z cizího neštěstí(?)..asi si tvojí stránku uložim, protože trocha vtipnejch příběhů se vždycky hodí a taky to tady neni plný montány a tokio hotel a podobnejch stupidit..akorát mě trochu bolí oči z toho bolýho písma na černým (i když možná to je tím, že jsem si asi hodinu v kuse mnula oči :D:D)

2 Lucilla Leppänen Lucilla Leppänen | Web | 5. listopadu 2011 v 17:26 | Reagovat

Promin,ale taky sem musim aspon trochu zasmát. Ty umíš tak skvěle psát články a popsat situaci ,že prostě nezasmát se nad tím prostě nejde :D Ale jako neboj , mě se zase stalo ,že jsem si zapoměla cvaknout v tramvajce jizdenku a chytli mě revizoři . No jak se mě zázrakem stalo,že jsem pokutu naštěstí platit nemusela psát radši nebudu 8-) Jenom ,že tenhle článek prostě potřebuje pochválit :-)

3 Libus Libus | E-mail | 6. listopadu 2011 v 11:18 | Reagovat

tak holka s jednou veci si me urazila kdo te naposledy donutil behat jsem byla ja a to kdyz sme bezeli na vlak a pak si s toho marodila... taky krasna historka...
ale tohle me opravdu rozesmalo :-D  :-D  :-D :-?

4 Lilinka Lilinka | Web | 10. srpna 2012 v 21:01 | Reagovat

Moc krásný blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama