Prokletá MHD

10. března 2012 v 21:56 | Verynkaaa |  Moje citové výlevy
Hoj,
toto téma týdne mi skutečně hodně sedne a jsem ráda, že jsem dostala příležitost vám všem sdělit, jaké dokáži být střevo a komik v jedné osobě...přeji vám příjemnou zábavu.

Zážitků v MHD mám skutečně mnoho, proto vyberu asi ty nejzajímavější z mého pohledu a nejkomičtější z pohledu vašeho. Začnu zážitkem, který se mi stal cca. ve 12-ti letech.
Bydlím v poměrně malém městě, ale přesto u nás jezdí MHD, bohužel na některá místa pouze 2x denně. Vydala jsem se s mamkou na nákupy až na druhý konec města, tak jsme se rozhodly, že se svezeme autobusem. Autobus byl nový, pěkný i s novým řidičem. Už když jsme nastupovali a slyšela jsem několik lidí před námi vyslovit "Ó, Bože! Už zase.", začala jsem být mírně znepokojená. Když jsem tato slova následně slyšela i z úst mamky, začala jsem být pořádně zmatená. Pan řidič byl na pohled příjemný postarší chlápek, který sice koukal trochu naštvaně, nicméně se zdál celkem ok. Omyl prvního zdání.
Nestihly jsme s mamkou ani dosednout a autobus se prudce rozjel a v zápětí prudce zastavil. Asi pět metrů za zastávkou je totiž přechod pro chodce. S mamkou se nám podařilo doklopýtat k posledním dvěma volným místům a s výdechem jsme dosedly, načež se autobus znovu prudce rozjel. Celý autobus, jako na povel vmáčkl záda do sedaček společně i s několika prudkými výdechy, bolestnými syknutími či tichými vypísknutími, aby v zápětí mohli hruděmi, popřípadě rukama (pokud je stihli dát před sebe) narazit do sedaček před sebou při následném prudkém zabrždění.
Jízda ve stylu "brzda-plyn" pokračovala dál. Začala jsem zcela chápat vyděšené výrazy cestujících při nástupu do autobusu.
Nutno podotknout, že jsme s mamkou seděli na sedačkách, kde před vámi není nic než vzduch a spousta místa pro vozíčkáře či kočárky. Skvělá volba.
Po několika (čtěte: Po stovkách) "škubancích" dopředu a dozadu, kdy měla polovina autobusu zablokovanou krční páteř a druhá polovina minimálně zhmožděnou ruku od snahy se zapřít, jsme jeli neuvěřitelnou půl minutu plynulou jízdou. Následně jsme se blížili k osudnému kruhovému objezdu. Asi 10 metrů před ním řidič dupnul na plyn, až se mi lopatky dobrovolně přestěhovaly na hrudník a následně dupnul na brzdu a zatočil, čímž mě vymrštil ze sedačky rychlostí zvuku a já doslova letěla dopředu. Zastavila jsem se až vepředu u řidiče, nárazem do první sedačky. Řidič mi věnoval pohled typu "ty si tele, máš se držet" a následně opět dupnul na plyn. Po několika dalších "škubancích" byla další zastávka. Využila jsem klidu autobusu a navrátila jsem se zpět k matce, objímajíc trubku po levici, jako klíště. Zbytek cesty jsme se doškubali až k našemu cíli a za týden měla MHD nového řidiče.

Druhý zážitek je z mé cesty oblíbenou Prahou. Spolu s kamarádkou jsme jeli ze školy autobusem (harmonikou). Jako každý den bylo plno a lidi se cpali dovnitř hlava nehlava, takže jsme byly davem doslova dostrkány až do centra harmoniky, kde se vám točí podlaha pod nohama a na držení nemáte k dispozici nic, kromě mnou nazývaného motýlka (držadlo v úrovni pasu, které má svislou tyč a na obou stranách tyč zahlou do tvaru křídel a ještě vyplněnou nějakým debilním materiálem), takže se nebylo moc kde chytnout. Já se držela za jedno "křídlo" a dívala se směrem k řidiči. Kamarádka měla druhé křídlo a dívala se do telefonu. Zvyklá na jízdu řidičů přažské dopravy jsem se držela jako klíště, i když jsem neměla čeho. Kamarádka stále zahleděná do telefonu, pohupující se na nohou a zlehka držící jednou rukou tyč. Chytře jsem poučila kamarádku, že by se měla držet, že jí sbírat nebudu. Už jsme byly téměř v cíli, když se před autobusem znenadání ocitlo auto a řidič našeho autobusu byl nucený rychle zastavit. Normální člověk by se rozplácnul na místě, maximálně do něčeho narazil. Já ne, vážení. Já jsem i přes své tělesné proporce zvládla otočku směrem k řidiči, při které jsem bravurně vrazila do kamarádky, přirazila jí ruku, poté jsem jako zkušená baletka pozpátku "ubaletila" po špičkách asi metr a následně jsem zakopla o batoh seniora na kterého jsem se řítila už po předu s výrazem šílence. Díky bohu nás oddělovala tyč od které jsem se opět bravurně odrazila a pozpátku jsem zadnicí zaplula přímo mezi dvě trubky a nohy mladého muže. Kamarádka skončila sedíc si na telefonu a s naraženou rukou. Já jsem si nějaký ten pátek nemohla sednout a smála jsem se ještě při cestě vlakem domů.

A v neposlední řadě nesmím zapomenout na takovou malou třešničku. Když jsem opět jela ze školy, tím samým autobusem, s jinou kamarádkou, dokonce jsme se i měli kam posadit, ale pak se autobus opět přeplnil. Když jsme dojeli do cíle, kamarádka proklouzla davem, ale mě zatarasila cestu seniorka s nákupní taškou. Jakožto člověk studující humanitní vědy jsem trpělivě čekala, až se paní posadí a mezitím jsem slyšela výstražný zvuk, že se zavírají dveře. Paní se konečně usadila a já se drala davem jako šílená, loktem jsem si hrdě probojovávala cestu, na které mě doprovázely překvapené bolestné výdechy cestujících, které můj loket zasáhl. Byla jsem u dveří. Ruku s taškou napřaženou předemě, razíc si cestu. Najednou se dveře zavřely a já zůstala skřípnutá přesně v půli těla s jedním bokem a rukou uvnitř autobusu a s druhou rukou venku, zoufale mávajíc taškou. Působila jsem velmi komicky, soudě podle kamarádčina výrazu a kousek jsem takto nešťastně mávajíc s rukou trčící z autobusu dokonce jela, než se smiloval řidič a po několika hlasitých nelichotivých slovech zastavil a dveře mi otevřel. Skutečně si myslím, že ačkoliv jsem slušná holka (bez ironie), v této chvíli jsem vyplýtvala nadávek na následujích deset až patnáct let dopředu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wi Tae* Wi Tae* | Web | 10. března 2012 v 23:03 | Reagovat

Doufám, že tě můj článek neurazil. Je to opravdu nepříjemné, když nemůžu vystoupit a poslední dobou se mi to stává častěji (skoro vždycky s tou samou ženskou, bohatě by stačilo, kdyby udělala jeden blbý krok). Už jsem na ni skoro alergická.
Jinak, znám taky kluka, kterého dveře autobusu skříply. Předtím než jsem to slyšela jsem si myslela, že to ani není možné. Ale to jsi ještě dopadla dobře. Jeden můj známý je takové „kopýtko“, že si při vystupování dokonce zlomil nohu.

2 Wi Tae* Wi Tae* | Web | 11. března 2012 v 16:42 | Reagovat

Prosím tě. V autobuse si toho lidi ani nevšimnou. A žádná psychická porucha to není. Já jsem před cizíma taky hodně (hodně) stydlivý člověk, a dřív jsem měla z jedné věci celkem komplexy, ale všechno není tak hrozné, jak se zdá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama